Mat. 7, 15–20
3. Jan 1–11
Téměř na konci Bible je malá knížka o 15 verších. Tak malá, že si ji vykladači jen zřídka všimnou. Přesto však, protože je zařazena do Písma, je v ní jistě něco, co ji činí důležitou. Především tím, že vyzdvihuje účinnou lásku k bratřím a ostře varuje před pýchou, sobectvím a nedostatkem lásky k službě.
Je to 3. epištola Janova. Nevíme, kdo list napsal. Tradice jej připisuje apoštolu Janovi, ale mnozí soudí, že byl napsán později, kolem roku 120, a že jej napsal někdo, kdo se těšil stejné vážnosti a úctě. Dopis je určený a adresovaný muži, který se jmenoval Gájus. Pisatel listu o něm říká, že je mu milý jako vlastní syn a že jej miluje v pravdě, tedy opravdově a věrně, láskou, která vyvěrá z vědomí, že v Kristu jsou spjati jako skuteční bratři. Hned na počátku mu přeje zdraví. Přišli k němu bratří z tamní obce a asi od nich se dověděl o Gájově nemoci, jistě trvající dlouho, když pomyslíme na pomalost tehdejšího doručování dopisů a na vzdálenosti. Přeje mu upřímně, aby se brzo uzdravil a mohl pokračovat ve svém díle, z něhož se velmi raduje. Bratří mu totiž vyprávěli, jak věrně a láskyplně slouží všem bratřím a jak se zvláště stará o ty, které do obce přicházejí z cizích míst.
Tehdy totiž byla pohnutá doba a do obcí přicházeli mnozí, někteří i s rodinami. Jedni proto, aby svědčili o Kristu. Chodili z místa na místo a vyučovali o pravé víře. Jiní zas byli na útěku, protože v jejich krajích byli pronásledováni, a Gájus jim všem otvíral svůj dům a staral se o ně. A když je nemohl trvale v obci umístit, vybavil je ještě zásobami na další cestu, aby nebyli odvislí od milosti pohanů. Autor jej za to velmi chválí a jeho počínání schvaluje. „Věrně konáš, cokoliv činíš pro bratří a dokonce pro cizí.“ /5/.
K této chvále však připojuje slovo pokárání. Ne pro Gája, ale pro jakéhosi Diotrefa, představeného obce. Zapomíná prý na příkaz Páně, chce být mezi nimi první, ale je pyšný a domýšlivý, a ač krásně o Kristu mluví, neslouží a putující bratry, jak se dovídá, odmítá. Do konce kárá a z církve vylučuje ty, kdo proti jeho vůli tyto hosty přijímají a vypomáhají jim. Je to vůdce falešný a apoštol se již chystá na cestu, aby jej před celou obcí odhalil, ježto je nebezpečí, že spolu s ním propadnou Božímu soudu i ti, kteří stojí za ním a dávají se jím svésti z pravé cesty služebné lásky. Ohrožuje celou obec a dává zbraně nepřátelům víry.
Jsou to velice příkrá slova, ale jasně ukazují, že slovo Pána Ježíše o falešných prorocích, kteří pod rouchem beránka jsou jen hltaví vlci, neztratilo svou platnost ani v církvi apoštolské. I mezi nimi bývali lidé, kteří byli sobečtí a pyšní, ale při tom předstírali věrnost Pánu Ježíši.
Ti, kdo zvěstují evangelium, kdo vydávají svědectví pro Boha, si zaslouží úcty a lásky lidí. To bylo v církvi již od počátku tradicí. Vždyť Pán Bůh si jejich slova používá k tomu, aby skrze ně církev vedl a nesl. Jestliže si však někdo z toho, že si ho Pán Bůh používá za nástroj, činí osobní zásluhu, nesklání se k druhým s láskou, ale povyšuje se a chce si z církve sám udělat nástroj pro své vlastní cíle, není vůdcem na cestě za Pánem, ale svůdcem a překážkou. Je nástrojem satana.
Víra, opravdová víra, vede vždycky k důvěře. I k důvěře v člověka. A to je správné. Je hříšné a odporuje křesťanské lásce, jestliže druhého stále podezříváme, nemáme-li k němu důvěru a každý jeho čin si vykládáme nepříznivě. Je lépe se mýlit a dožít zklamání, než ublížit falešným podezříváním. Ale právě proto, že věřící lidé druhému důvěřují a nepodkládají mu nic zlého, snadno se nechají oklamat. Stačí, aby někdo pronášel náboženská slova, zbožně se tvářil a mluvil o věrnosti evangeliu a službě, a my mu důvěřujeme a vážíme si ho. Teprve po čase poznáme, že jsme byli oklamáni.
Pravda, není snadné proniknout do lidského srdce. Tam vidí jen Bůh, a my se varujme kvapných soudů o druhých lidech. Ale Pán Ježíš přece jen dává jakési měřítko. Říká: Důvěřujte lidem. V každém člověku je něco dobrého. Ale nespokojujte se jen slovy. Ani špatnými, ani dobrými. Pozorujte ovoce činů, skutky života. Na nich se vždycky nakonec ukáže, co v člověku je. Nejednou lidé drsní mají laskavé srdce a lidé hladcí a pěkně mluvící jsou jen sobci. „Po ovoci poznáte je!“
To je slovo, jež má zvláštní velkou naléhavost právě dnes. Vždyť každý jsme nakonec svědkem pro Krista. Svědčíme pro něj už tím, že sem přicházíme. Co je platné říkat, že víra učí lásce a vede k snášení druhých, jestliže se navzájem pomlouváme, když jsme neochotní k službě, nelaskaví k druhým lidem a netrpěliví – a to jsme vposled všichni. Lidé posuzují – a právem – užitečnost víry ne podle našich pěkných slov, ale podle skutků, podle toho, jak se chováme k druhým a jak snášíme obtíže života.
Mluvit o Bohu, vydávat svědectví o víře, je věc vážná a odpovědná. Tak vážná, že bychom o těch věcech měli mluvit jen s bázní a třesením, protože Pán Bůh nás bude soudit a před jeho soudem nás sebepěknější řeči o víře nezachrání. „Všeliký strom, který nenese ovoce dobrého, vyťat a na oheň uvržen bývá.“ Ovšem, při tom ne nám, ale jemu náleží soud. Proto apoštol, když mluví o onom falešném proroku Diotrefovi a když odhaluje jeho falešnou zbožnost, nevybízí Gája ani obec, aby Diotrefa soudili, ale jen je varuje, aby se nenechali svést jeho špatným příkladem. „Nejmilejší, nenásledujte zlého, ale dobrého. Neboť kdo činí dobré, je z Boha, ale kdo činí zlé, nevidí Boha.“ Pamatujme na to i my. Odolávejme svodům zlého a vytrvejme v laskavém smýšlení o druhých, v ochotě sloužit, pomáhat a odpouštět, abychom jednou obstáli na Božím soudu. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (1962)