Mat. 7, 21–23
1 Kor. 11, 23–29
Chceme dnes vzpomenout památky Mistra Jana Husa, a to zvláštním způsobem. Jako každoročně chceme dnes /neděle před svátkem/ přistoupit společně ke stolu Páně, a to tak, jako naši předkové – pod obojí způsobou.
Nám dnes přijímat „podobojí“ připadá samozřejmé. Jak jinak? Vy starší však si jistě vzpomínáte, že v katolické církvi tomu tak nebylo. Tam se přijímá „podjednou“, jen chléb, hostie, jež je symbolem chleba a podobný tomu, jejž požívali za časů Pána Ježíše. V době Husově tomu bylo také tak. Kdo přistupoval k Večeři Páně, přijímal jen chléb. Přijímat obojí, chléb i víno, jak to Pán Ježíš ustanovil, bylo právem a výsadou kněží. A Mistr Jan Hus také tak Večeři Páně vysluhoval a vybízel posluchače, jen aby co nejhojněji ke stolu Páně přistupovali. Byl přesvědčen, že v době tak vážné, kdy jde o nový a lepší život, je účast na Večeři Páně velikou posilou pro život víry. Kristus, při stolu Páně přítomný, vstupuje do lidských srdcí a nese v pokušeních života.
Tehdy byl náboženský život velmi v úpadku, a nejen svátostný, ale život vůbec. A jak by nebyl, když sami kněží byli věřícímu lidu pohoršením. V kostelích kázali, pokud vůbec kázali, a napomínali. Tehdy Bible byla knihou téměř neznámou. Středem bohoslužeb byl jen svátostný obřad mše, a když vůbec bylo ke mši připojeno kázání, pak to byly zpravidla jen výklady Desatera, jež sami kněží neplnili, a obecné výklady o víře.
Na ně především platilo varovné slovo Ježíšovo: “Ne každý, kdo mi říká Pane! Pane! vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli mého nebeského Otce.“ /21/ A ačkoliv mají moc a bohatství a na svém kněžství si zakládají, Kristus na posledním soudu se od nich odvrátí: „Odejděte ode mne, pachatelé nepravostíi!“ /23/ Špatným příkladem kněžského života se lidé nemají dát zmýlit. Mají vyhledávat hodné a zbožné kněze a co nejčastěji přistupovat k Večeři Páně, a tím se posilovat ve víře.
Hus byl pro svá věrná kázání, v nichž ostře kázal rozmařilost a nemravnost, a v nichž se nezastavil ani u života kněží, vypovězen z Prahy. Marně se proti tomu bránil. „Jak to, že kněží smilní a všelijak zločinní si svobodně bez důtky vykračují jako nezkrocení býci a plemenní hřebci s šíjemi vztyčenými, ale pokorní kněží, kteří vytrhávají hloží hříchu, kteří slouží s oddaností, kteří si nehledí lakoty, ale zdarma se pro Pána Boha nabízejí k práci hlásání evangelia, ti jsou žalováni jako kacíři a pro šíření evangelia zakoušejí vyhnanství?“ psal Hus arcibiskupovi. Nebylo to nic platné. Byl vypovězen z Prahy, dán do klatby, a nad Prahou byl vynesen interdikt, tj. zákaz vysluhování svátostí. Hus proto raději Prahu opustil a šel na venek, kde dále působil.
Zatím v Praze v jeho díle pokračovali jeho přátelé. A i oni neméně horlili proti požitkářství a nemravnostem a vybízeli věrné k účasti na Večeři Páně. I oni v ní viděli vzácnou příležitost k posílení víry, a tak téměř denně v chrámech, kde jim to bylo dovoleno, posluhovali chlebem. Věděli, že chléb je jen symbol chleba, že nestačí k nasycení, ale že účast přináší pro život víry velké bohatství.
A bylo to někdy v roce 1413, tehdy asi dva roky před Kostnicí, když si Husův přítel z mládí, universitní mistr Jakoubek ze Stříbra položil otázku, proč vlastně jen chléb a zda to neodporuje vůli Pána Ježíše, který přece jasně mluvil o chlebě a víně, a apoštol v I. Kor. 11. rovněž. Vždyť zřejmě první křesťané přijímali chléb i víno, a tak proč teď je tomu jinak? A tu objevil, že to je obyčej nedávný, starý necelých 100 let, a že už tehdy, když jej zaváděli, vážní mužové to pokládali za hřích a povyšování kněží. A když pak se vrátil Mistr Jeroným Pražský ze své cesty do východních zemí a vypravoval, že tam napořád přijímají podobojí, poznal, že není důvod, proč by tomu tak nemohlo být i nyní. Ale ještě váhal, i s Husem se radil. A Hus, to už bylo v době, kdy se chystal do Kostnice, ho jen prosil, aby vše dobře rozvážil, ale když pozná, že má pravdu, aby se jí držel.
A Jakoubek se pravdy držel, a tak 28. 10. 1414 byla v Praze v kostele sv. Martina ve Zdi poprvé vysluhována Večeře Páně podobojí, chléb i víno. Byl to počin revoluční, převratný, ježto tím byla stržena hráz, oddělující kněze od lidu. Před Bohem není kněžských výsad. Pán Bůh se nedívá na to, zda jsi knězem či nikoliv. On vidí jen tvůj hřích. A v hříchu jsou všichni bratří.
To už Hus byl v Kostnici a ve vězení. Zachoval se list jeho přítele Jana z Chlumu, který se ptá na radu a rozhodnutí ve věci kalicha. Říká v něm, že mnozí v Čechách vedou o kalich spory a dovolávají se úsudku Husova. A Hus hned odpověděl, že je to správné, že evangelia i Pavel zní jasně a že první křesťané tak přijímali. Jen doporučil, aby požádali sněm, aby to schválil. A sněm i o tom jednal, ale necelý měsíc před rozsudkem nad Husem rozhodl proti kalichu. Označil přijímání podobojí za hřích a svatokrádež, a ti, kteří takto přijímají, mají býti stíháni jako kacíři.
Zpráva o tom přišla do Čech současně s hroznou zprávou o upálení, a proto není divu, že obojí, zpráva o smrti Mistra Jana Husa i zákaz kalicha nějak splynulo v jedno a vyvolalo nejen nesmírné pobouření, ale stalo se i mocným podnětem k nápravě života i věcí veřejných, a všechen lid byl jako jeden muž ochoten za ideály, pro něž Hus zemřel a jež jako ve zkratce jsou symbolizovány kalichem, položit život.
I my chceme dnes, tak jako lid husitský, přistoupit k Večeři Páně podobojí. Kéž opravdu přistoupíme v témže duchu, jako ti, kdo milovali Mistra Jana Husa, s touhou, aby Kristus vstoupil do srdce a naučil nás nejen vyznávat slovy, ale životem. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (1962)