Mat. 7, 24–27
Řím. 8, 35–39
O dovolené děti a potom jejich prostřednictvím i my jsme se seznámili s rodinou z Prahy. Po nějakém čase – jak to bývá – jsme se dohovořili, a když slyšeli, že jsem farář, jeden z nich řekl: „A já hned, že jste něco takového!“ Mě ta poznámka hluboce zasáhla. Položil jsem si totiž otázku, zda na mně, na způsobu mého života, názorech, či přístupu k lidem a věcem, je nějak vidět víra, a zda vůbec je na nás, kteří se hlásíme k Pánu Ježíši, patrno, že jsme křesťané. Je vůbec při věřících lidech něco, čím se liší od druhých? Je vůbec něco, co by se mohlo nazvat „křesťanský styl života?“
Jistě, dnes se žije jinak, než kdysi žili naši rodiče. Žijeme neklidněji, prudčeji, celý svět se vlastně mění. Zkracují se vzdálenosti. Dnes za pár hodin můžete být letadlem až na druhém konci světa. Bratr patriarcha dr. Novák byl na jaře v Africe a za pár týdnů ji procestoval křížem krážem a byl přitom snad ve všech těch nových státech, jež tam po druhé světové válce vznikly. Získal tam křesťany pro vzájemnou spolupráci v boji za mír. Ano, žijeme jinak, rychleji. I v životě víry. Opouštějí se stále více některé tradice nebo zvyklosti, které byly pokládány za obvyklý výraz zbožnosti, a jak v rodinách, tak i ve společnosti se hovoru o víře spíše vyhýbáme, než abychom pro víru svědčili. A nejednou mlčíme anebo přizvukujeme i k projevům života, jež jsou v přímém rozporu s evangeliem. Kdysi jsme např. navazovali na husitskou a bratrskou tradici snahou o pravdivost života a o občanskou svědomitost a pravdomluvnost, a dětem jsme se snažili vštípit do paměti, že ostříhat přikázání, ctít rodiče a milovat bližního nese požehnání. Dnes se spíše zdá, že tyto základní lidské vztahy, jež Písmo vždy tak vyzvedá, ustupují v myšlení a snažení lidí do pozadí. Vztahy mezi manželi, vztahy rodičů k dětem a dětí k rodičům a vůbec i vztahy člověka k člověku se spíše uvolňují. Dříve třeba byl rozvod zjev ojedinělý, budící pozornost, dnes spíše naopak. Děti, i když odešly z domova, vždy se rády vracely domů. Domov, třebas chudý, byl pro ně nejteplejším místem na světě. Teď se stále častěji setkáváme s tím, že rodiče děti svěřují jeslím a družině a žijí jen pro sebe. Ne snad, že by se chtěli jen bavit, ale oba jsou zaměstnaní, oba mají tolik úkolů a práce, takže na děti jim už nezbývá čas. A pak zas se to opakuje tak, že dětem na rodiče nezbývá čas, a když staří rodiče potřebují péči, svěří je domovu pro důchodce, a žijí si také jen pro sebe. Jenže – lásce, oddanosti a službě se naučíme jen v těchto základních vztazích, když cítíme hlubokou odpovědnost za děti, když navzdory pokušení zachováme manželskou věrnost, když až do konce dnů projevujeme vděčnost k rodičům, když po celý život usilujeme o bratrský vztah člověka k člověku.
Zkušenost dokonce ukazuje, že ten, kdo se domnívá, že věrnost manželská je přežitek, kdo si myslí, že vděčnost k rodičům není třeba a kdo soudí, že služba a oběť a ochota se něčeho zříci, něco si pro bližního odepřít, je zbytečnost, že v životě je třeba jen brát, získávat, ten nejen se ochuzuje o vzácné hodnoty a radosti života, ale ztrácí vůbec schopnost věrnosti a oddanosti ve vztazích jiných.
Písmo proto ne nadarmo ukládá, aby člověk z těchto základních vztahů lidských /k rodičům, k dětem, k bližnímu/ neutíkal, ale naopak, aby stále o ryzost a čistotu těchto vztahů zápasil. My víme, že to není snadný zápas a že k tomu, aby jej člověk vyhrál, aby opravdu věrně a křesťansky žil, nestačí jen nějaké vnější projevy zbožnosti. Nestačí jen říkat, že věříme, že víra a náboženství je potřebné, nestačí ani jen chodit do kostela a občas se modlit. Čím dál tím více si uvědomujeme, že víc než na vnějších projevech zbožnosti záleží na ryzosti a hloubce našeho vztahu ke Kristu, na tom, zda opravdu jeho přítomnost ve svém životě cítím. Tam totiž, kde je skutečný a hluboký vztah ke Kristu, kde cítím, že jsem v jeho rukou a že mě stále provází, tam pak se člověk, ať chce či nechce, projevuje křesťansky, a to i tehdy, když o své víře mlčí. Tam na jeho vztahu k lidem i k věcem je vidět, že věří.
A to měl právě Pán Ježíš snad na mysli, když na závěr Horského kázání vyprávěl ono podobenství o dvou stavitelích, z nichž jeden jako moudrý stavěl dům na skále, zatímco pošetilý jen na písku. Moudrý stavěl tak, aby nic, ani přívaly, ani větry domem nepohnuly. Nemoudrý, pošetilý člověk o základy nedbal. Jemu šlo jen o vnějšek, o dům, v němž bydlel, žil. Navenek oba domy se sobě podobaly. Jeden jako druhý, pěkné. Ale jen do času. Bouře, příval, vítr a dům smeten. “Padl a pád jeho byl veliký.“ – Moudrý stavitel je ten, kdo upřímnou a vroucí vírou přilne ke Kristu, neboť jen Kristus je skála, na níž lze budovat život a mít naději, že v bouřích života nepadne. A nakonec v každém životě jsou bouře a přívaly a vichřice. Někdy starosti existenční, jindy s dětmi, jindy zase nemoci. Co je všelijakých starostí! Nikdo jich není prost. – Blaze ti, můžeš-li se opřít o Krista a jít životem v jistotě, že tě nese, že jsi v jeho rukou a že tě nic nevytrhne. „Jist jsem zajisté….“ /Řím. 8, 38/
Pán Ježíš v tomto podobenství ovšem ještě něco připomíná. Boží soud. Soud, který nebude nepodobný onomu, o němž píše Genesis a jejž známe jako potopu. To byl Boží soud, podobenství Božího soudu. Ten, kdo stojí na Kristu, kdo na jeho slovo odpovídá poslušností, ten na Božím soudu obstojí. A ta poslušnost se především ukazuje na tvém vztahu k těm, jež ti Pán Bůh do života postavil. Na tvé lásce, věrnosti a službě ženě, dětem, rodičům, bližním. Kéž obstojíme, aby až přijde příval a oboří se na dům, nepadl, protože stál na Kristu. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (1962)