Mat. 6, 16–18
1. Petr 5, 5–7
Ve zprávách evangelií o životě Pána Ježíše nás vždy znovu zaráží i zahanbuje, jak lidé se chovali k Pánu Ježíši. Stále a stále se dočítáme o falši, přetvářce, lži a zradě a nakonec i hrozném, barbarském utrpení, které mu připravili. A při tom to vše Pán Ježíš snášel až s nepochopitelnou pokorou. Všecko snesl, strpěl a nikoho neproklínal, a zanechal nám tak příklad pravé pokory. Švýcarský reformátor Kalvín kdysi napsal, že v každém je skrytý král. Ne proto, že by byl tak vznešený, ale proto, že je tak domýšlivý, že v každém člověku je tolik pýchy a domýšlivosti, že sám od sebe nedovede vidět věci takové, jaké jsou ve skutečnosti. Jsou dokonce lidé, kterým pýcha a povýšené chování imponuje a skromnými a pokornými pohrdají.
Pán Ježíš nás však učí pokoře, skromnosti. Podle apoštola Petra jsou pyšní a domýšliví lidé Pánu Bohu protivní. Petr dokonce pokládá pokoru za zvláštní ozdobu člověka, potřebnou k spasení. Vlastně ani ne „ozdobu“. Původní řecké slovo znamená „uvázat si“. Snad tím apoštol navazuje na starý obyčej, podle něhož otroci museli nosit na krku pásku, aby hned každý věděl, na čem s nimi je, že má co dělat s otrokem. A Petr říká a doporučuje: „uvažte si pásku pokory“, služby, aby na vás každý viděl, že jdete cestou Pána Ježíše Krista, který neváhal se ponížit až na kříž, umřít nejpotupnější smrtí, pro vaše spasení. On vás koupil, že nejste svobodní, ale otroci Pána Ježíše.
Ve starých dobách byl znamením pokory, opravdové vnitřní pokory srdce i půst. Nám se už sice smysl postu už ztratil a domníváme se, že půst se týká jen pokrmů. Ale původně půst znamenal hlubokou pokoru. Hebrejské slovo pro půst je „ponižovati duši“. Ti, kteří se na znamení pokory srdce postili, dávali to ovšem i na venek najevo tím, že oblékali si hrubý šat a nemastili si vlasy, jak bylo u Židů zvykem. Pokrytci či lidé, kteří ve všem milovali okázalost, tento přirozený projev pokory, ať již pro hluboký zármutek či lítost, kdy člověk nemá pomyšlení na jídlo, zneužili a chovali se tak, aby při tom budili obdiv, aby je lidé litovali či chválili, takže proroci je museli napomínat. /Iz. 58, 5–9/ Konec konců i dnes jsou lidé, kteří si oblékají smuteční šat, ale smutek jenom předstírají.
Už za časů Pána Ježíše však půst se stal něčím, co původnímu smyslu půstu odporovalo: záslužným skutkem, ozdobou před Bohem, něčím, čím se Bohu zavděčíš. Náš text ukazuje, že právě takový půst Pán Ježíš zcela odsoudil: „Když se postíte, nehleďte zachmuřeně, jako pokrytci, kteří svůj obličej dělají nevzhledným, aby před lidmi měli vzhled, že se postí“ /16/, kteří zanedbávají zevnějšek, budí pozornost svou zkroušeností. Když nám někdo umře, býváme vždycky zarmouceni. Zpravidla teprve tehdy si uvědomíme, co ztrácíme, ale pravý zármutek je nenápadný, nekvílí, nemluví o ráně osudu, ani o nelítostném úderu, ale pokorně přijímá, pokorně se podává pod Boží moc, pod ruku Toho, který dává i bere, do života staví i z života odvolává, a spíše se ptá, co mu zde Pán Bůh připomíná, k čemu ho volá. A i na to v pokoře myslí, že i jej Pán Bůh jednou zavolá.
Pán Ježíš ovšem půst zcela nezavrhl. On věděl, že jsou chvíle v lidském životě, kdy člověk rád a ochotně se nejen postí, ale vezme na sebe i břemeno odříkání a oběti. Ví však, že půst, pravý půst je znamením pokory. Proto „Ty, když se postíš, pomaž hlavy své a tvář svou umej, abys ne před lidmi měl vzhled, že se postíš, ale před Otcem v skrytosti, a Otec tvůj, jenž to vidí, odplatí tobě v skrytosti.“ /17–18/
V křesťanské církvi byl půst jakožto újma v jídle zaváděn brzy, už prý ve 2. stol., a sice na Velký pátek, jako znamení hluboké pokory i vděčnosti za oběť Kristovu. Proč později při půstu bylo vyloučeno maso a dovoleno jíst jen maso ryb, lze jen nesnadno zjistit. Snad je to zbytek řeckého pojímání života. Tělo, a tedy i maso všech tvorů je hříšné, odsouzené k zániku. Ryba je výjimkou. V řečtině totiž ryba ICHTHYS připomíná počáteční písmena vyznání Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel, řecky Jézús Christos Theú Hyios Sótér. Tak se stala ryba nejen kryptogramem křesťanství, ale byla vyňata i s postního zákazu.
Reformace ovšem postní dny /každý pátek/ vypustila. Nevidí důvod k tomu, aby člověk v určitý den v týdnu si jedno maso odříkal a druhé jedl. Ale jinak je tomu s tím, máme-li se učit pokoře, oběti, odříkání. “Všichni ve spolek se opásejte pokorou, neboť Bůh se protiví pyšným, ale pokorným dává milost“, čteme v 1. Petr 5, 5. Pravá víra vede k pokoře, oběti a odříkání. Kde toho není, život se stává těžkým. I v rodině i ve společnosti. Vždyť všechen nepokoj ve světě, válečné přípravy, zkoušky atomových zbraní, vyhrožování, to vše je jen proto, že na světě jsou lidé, kteří za nic nemají lásku, věrnost, milosrdenství, pokoru a oběť, ale naopak, kteří chtějí mít moc, vládu a velké výdělky. Co na tom, že hynou lidé? Co na tom, že miliony trpí hlad a bídu a umírají na následky výbuchů při zkouškách jaderných zbraní. Hynou jiní, ne oni.
Na hřbitově v severoamerickém městě Buffalo stojí mramorový kříž s nápisem: „Kormidelníku Janu Maynardovi – vděční cestující z Vlaštovky. On zemřel za nás.“ Vlaštovka byla kdysi nádherná dopravní loď. Plavila se s mnoha výletníky, když najednou z podpalubí vyšlehl dým. Byla tam hořlavina. Kapitán věděl, co se stalo. Hned nasadil stříkačky, ale marně. Cestující se v úzkosti shromáždili na přídi lodi. Jen kormidelník zůstal na zádi u kormidla. Obklopen kouřem, nebyl vidět, jen občas na otázku kapitána odpovídal „Ano, kapitáne“.
Loď plula k břehu. Maynardovi už hořely šaty, zuhelnatěla pravá ruka, ale stál na místě. „Můžeš ještě pět minut?“ – „Ano kapitáne.“ A vydržel, dokud loď nedorazila ke břehu a cestující nebyli zachráněni. On zemřel. Cestující mu pak postavili pomník a kříž. Připomněli tím, že Pán Ježíš také zemřel. Že zemřel za nás a že nám tak zanechal příklad pravé oběti.
Kéž nás příklad Kristův tak táhne a volá k následování, jako zavolal kormidelníka Jana Maynarda i křesťanské svědky minulých dob, i Petra, který nás dnes volá: „Pokořte se pod mocnou ruku Boží, aby vás časem povýšil. Uvrhněte všecku starost na něj, vždyť jemu na vás záleží.“ 1. Petr 5, 7. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (začátek roku 1962)