Poklad v nebi

Mat. 6, 19–21

1. Tim. 6, 17–19

Snad všichni znáte lidovou pohádku o oslíkovi, který na vyzvání „otřes se“ střásl se sebe dukáty. Je to pohádka, jež vyrostla z prastaré lidské touhy zabezpečit existenci bohatstvím hmotných věcí, mít, bez práce a bez námahy vlastnit. Dnes ovšem víme, že zlato je kov, jehož hodnota je pomyslná, a že ani sebevětší hromada zlata, za níž nestojí poctivá práce, lidskou existenci nezajistí. Ale i když máme k majetku a bohatství jiný poměr, přece nejsme prosti pokušení spatřovat ve vlastnictví věcí bezpečí života.

A právě před tím Pán Ježíš varuje. Ten, kdo se domnívá, že časné věci mu mohou poskytnout bezpečí, nebo kdo dokonce k nim tak přilne, že mu jsou nade vše cenné, ocitá se na scestí. Majetek se mu stane překážkou i ve výhledu k Bohu i ve výhledu k druhým lidem. Ztratí pocit, že vše, co má, má jen proto, že mu to dal Pán Bůh, že mu to ponechává, a oddálí se sobecky i od bližních. Proto Pán Ježíš varuje „Neshromažďujte si pokladů na zemi“ /19/, protože to vše je pomíjivé. Mol zkazí i to nejvzácnější roucho, a rez nádoby a zloději se dostanou i do nejpevnější truhly. Nepomíjí a všechno přetrvá jen to, čím z víry a lásky sloužíš druhým. To je jediný poklad, o nějž máš pečovat, k němuž máš přiložit své srdce – to je poklad v nebi. Lidé dnes značně přeceňují vnější věci a proto daleko více než o službu druhým, o poklad v nebi, dbají o poklady zemské. O to, aby měli dost vnějších věcí, aby se jim žilo pohodlně a bezpečně. Příliš se „zabydlili v tomto světě“ a pro věci duchovní, nehmotné, pro poklad v nebi mají malé pochopení. Nejdůležitější je dobře obstát před lidmi a mít se dobře. A pro to „mít se dobře“ jsou pak ochotni i všelijak klamat, kde co předstírat a je-li i třeba i šidit. Někdy jste udiveni, jak lidé, které jste dobře znali a které jste považovali za počestné občany, stojí před soudem a přiznávají se k hrozným podvodům, k tomu, jak po léta šidili a podváděli, a to ne z nějaké nouze, ale z touhy mít, hromadit, vlastnit. Zdálo se jim, že majetek je to nejcennější v životě. Ale při tom – jaký to byl život? Co přestáli strachu a úzkostí, co si nadělali starostí. A k čemu jim to bylo? Ten, kdo se domnívá, že hodně mít a hodně získat, je to nejlepší v životě, je to vlastně ten nejnešťastnější člověk, protože žije v neustálém strachu, aby o to, co má, nepřišel. A právě tento strach láme charakter a svádí ke lži a přetvářce, podvodům a vůbec k špatnému.

Nedaleko Poličky, na Českomoravské vysočině, je stará bratrská vesnice Telecí. Je to ona obec, o níž vypravuje Tereza Nováková, že tam kázal J. V. Michl-Drašar. A tam, v Telecí, mají starou památnou lípu, jíž se říká „zpívající lípa.“ Je tak široká a mohutná, že ji ani několik lidí neobejme. Uvnitř je dutá. Pojí se k ní řada pověstí a vyprávění z doby Temna. A mezi jinými, že sloužila i za úkryt, skrýš tajných evangelíků. Jedna pověst vypravuje o starci, který v dutině lípy ukrýval a přepisoval bibli. Psal v noci a svítil lojovými svícemi. Spotřeboval jich 1 200. Nejdříve přepsal Nový zákon a pak Starý. Při žalmech si je zpíval. Jeho tichý zpěv se mísil s šuměním lípy a naplňoval kolemjdoucí bázní a údivem. Měl bibli za tak vzácnou věc, že pro ni riskoval život. Ne proto, aby ji měl sám pro sebe, aby se z ní mohl sám těšit, ale aby sloužila druhým. Vždyť kazatelé byli vyhnáni, knihy spáleny. Toužil posloužit tak opuštěným ve víře. Zpíval si, sám, opuštěn, v nebezpečí, ale cítil se tak v Boží ochraně, že i v té vnější bídě se cítil nesmírně bohatý.

A v tom je opravdu pravé bohatství života – jak dovedeš sloužit druhým. Vším, co máš, nebo jen tím, co máš. Ať je to velké nebo malé. Vším, čím Pán Bůh tvůj život požehnal. Požehnal-li ti na poli či na zahradě, nebo na jiných věcech zemských, tedy i tím. Je zajímavé, že hebrejský výraz pro „bohatství“ KÁBÓD znamená „Sláva“. Snad proto, že „sláva“ je v tom, že ti Pán Bůh tolik dal, abys mohl rozdávat. Neboť dal-li ti Pán Bůh něco, pak ti to nedal pro tebe, abys to sobecky užíval sám pro sebe, ale pro druhé, abys byl nástrojem jeho lásky a milování. Proto starozákonní trpitel Job, když ztratil bohatství, pláče, ale ne proto, že bude mít nouzi, že by se bál bídy, ale proto, že už nebude moci dávat, sloužit, pomáhat druhým.

A příležitostí k dávání je v lidském životě stále dost. Pravda, my nemáme hmotného bohatství, z něhož bychom mohli skutečně a velkolepě rozdávat. U nás už není bohatých v tomto smyslu. Všechen velký majetek, všechny výrobní prostředky se staly společné a každý má jen to, co svou prací vydělá. Ale copak lze dávat jen z hmotných věcí? Copak dobré slovo, pomocná ruka, účast, ocenění druhého či slovo smíření a odpuštění, není dar cennější?

Mnohý se má za dobrého křesťana, ale při tom si neuvědomuje, že víra není jen to, že chodím do kostela, přispívám na církev, modlím se, ale to, jaký je můj vztah k Bohu a k bližnímu. Jestli Pánu Bohu důvěřuji, spoléhám-li naň. To je to první. Apoštol praví: „Nic jsme si nepřinesli na svět a nic si také nemůžeme odnést. Máme-li pokrm a oděv, to ať nám stačí.“ Víra, to je skládání naděje na Boha.  A pak náš vztah k bližnímu. Věřící člověk se nemůže chovat k druhým bezohledně, tvrdě a nespravedlivě. A přece jsou mnozí, kteří se mají za věřící, ale dbají jen o sebe. Co vám poskytnou, o tom mluví, za to žádají dík a odměnu, ale to, co dávají druzí jemu, za nic nemají. Neváží si ani toho, co mají ve své rodině, v ženě, v muži, v dětech, ale ani toho, co jim poskytuje společnost. Jsou stále s něčím nespokojeni, mrzutí a neplodně kritizují. I v církvi se s tím setkáváme. Někteří vidí pořád jen samé stíny, a to pěkné, co u nás a mezi námi vyrostlo a stále roste, nemají za nic.

Vůbec často se setkáváme s lidmi, kteří sice rádi mluví o oběti, službě a lásce, ale při tom jdou sami životem sobecky. Vidí jen své starosti, nemoci, nesnáze, ale pro starosti druhých nemají ani oči ani uši. Ani pro starosti těch nejbližších. Jen vyžadují, aby se druzí obírali jimi.

Pán Ježíš napomíná i nás: “Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdež mol a rez kazí a kdež zloději vykopávají a kradou. Ale skládejte sobě poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí a kdež zloději nevykopávají ani nekradou.“ Vždyť „Nic jsme zajisté nepřinesli na tento svět, bez pochyby že také nic odnésti nemůžeme.“ Jen o to pečujme, abychom činili dobro, byli bohatí krásnými skutky, byli štědří, sdílní a shromažďovali tak sobě poklady jako krásný základ budoucnosti věčné. Amen.


Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (začátek roku 1962)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *