Mat. 6, 25–34
Jedna z pohanských bájí o původu člověka vypravuje, že bohyně Cura, bohyně trýzně, starosti a bídy, vzala hroudu hlíny a z ní vymodelovala člověka. Jupiter to spatřil a nabídl jí, že té hlíně vdechne život. A když se tak stalo, bytost z hlíny ožila. Pak však vznikl spor o to, kdo mu dá jméno, a tak se vlastně stane jeho pánem. Cura pravila: Já ho vytvořila. Jupiter: Já mu vdechl život. Země: ze mne povstal, je částí mé samé. Rozsoudil je pak Saturnus, nejvyšší bůh, když určil, že každý dostane jen to, co mu dal. Země dostane zpět jeho tělo. Jupiter vdechnutí a po čas života bude náležeti Cuře, tedy bídě a starosti, protože jej zformovala. Proto prý člověk po celý čas pobývání na zemi je v moci bídy, starosti a pečování.
A vskutku, nikdo jich není prost. Co má člověk všelijakých starostí a všelijakého pečování. Je tu starost o živobytí, bydlení, starost o děti, o budoucnost, přicházejí nemoci, stáří, války a na každého čeká smrt. Nikdo toho není ušetřen.
Proto se nám někdy zdá slovo Pána Ježíše, které jsme slyšeli od stolu Páně: „Nestarejte se o svůj život, co budete jísti, ani o své tělo, co budete oblékati“ /25/ jen iluzí, jen něčím, co se nehodí do skutečného života. Někteří lidé dokonce soudí, že to lze uskutečnit jen někde v příjemném podnebí teplých zemských pásů, kde se člověk může vyspat pod širým nebem a natrhat si volně rostoucí ovoce. Jenže ono to není tak jednoduché ani tam. Bratr patriarcha dr. Novák vyprávěl o III. valném shromáždění v Dillí a o tom, jak právě tam, v teplých pásmech zemského povrchu, kde je teplo a krásně a kde se opravdu rodí bohatství zemských plodů, jsou miliony a stamiliony lidí, kteří se nikdy pořádně nenajedí a kteří žijí v nepředstavitelné bídě, nevědomosti a v nemoci, takže ty tzv. křesťanské národy jsou dnes vlastně jedinými národy bohatých lidí, ačkoliv žijí na daleko chudších a méně plodných částech zeměkoule. A vyprávěl také, jak mnozí delegáti /a byli to představitelé téměř všeho křesťanstva/ kteří bydleli v poměrně přepychových hotelích, si nutně kladli otázku po pečování, po tom, aby na světě byly překlenuty rozdíly mezi bohatými a chudými národy a co by právě ti, kteří se hlásí ke Kristu, měli udělat, aby dary země, vše to, co Pán Bůh člověku svěřil, aby to vše bylo rovnoměrněji rozděleno a aby z tváře země vymizela bída, hlad, nevědomost a nemoci.
Jiní zase poukazují na to, že Ježíšovo: „Pohleďte na ptáky pod nebem, nesejí a nežnou ani nesklízejí do stodol a váš Otec nebeský je živí /26/ a „Pozorujte polní lilie, jak rostou, ač nepracují a nepředou“ /28/ nelze bráti doslova, ježto i ptáci zmírají hladem a mrazem a i květy polní hynou suchem, že příroda je někdy krutá ke všemu stvoření.
A jiní zas se pozastavují nad „kdo z vás může svou starostlivostí přidati k svému věku jedinou píď“ /27/ a připomínají, že právě moderní lékařská věda svou péčí o lidské zdraví naopak život a lidský věk prodlužuje.
A jiní zas kladou otázku, zda tyto výroky nelze vykládat tak, že Pán Ježíš pokládal majetek a lidskou práci a plánování budoucnosti za něco, co je výhledem k blížícímu se konci světa zbytečné. My víme, že v prvotní církvi bylo takové očekávání živé a že obec v Jeruzalémě se octla v tak svízelné situaci, že ji musely ostatní obce posílat dary.
Jsou to všecko velice vážné námitky, a proto se nedivíme, že pro mnohé se tyto výroky staly kamenem úrazu. Vždyť právě nejvýraznějším znakem naší současnosti je pečování, snaha o promyšlené a plánovité utváření osobního a pospolitého života, o to, aby v budoucnosti nebylo válek, nemocí, hladu a bídy. Někteří právě proto odmítají křesťanství a obviňují je, že odvádí člověka od skutečnosti a zavádí do světa snů a fantazií. „Nestarejte se…“ zní sice velice lákavě, ale ve skutečnosti se člověk musí starat, pečovat, a i my, kteří sem přicházíme, nejsme prosti všech starostí.
Jenže v našem textu nejde o nějakou lehkovážnost či neodpovědnost, ale o to, v čem vidíme smysl života, o to, co je důležitější a méně důležité, o to, jakému cíli zasvěcujeme svůj život. Myslet na budoucnost, usilovat o pokoj mezi lidmi a o to, aby každý měl co jíst a kde bydlet – není hřích. Vždyť ani bibličtí svědkové se nevyznačují nějakou lehkovážnou bezstarostností, ale naopak – zvýšenou odpovědností před Bohem a před lidmi. Apoštol Pavel přece odmítal bezstarostný život a všude, kam přišel, nejprve si nalezl práci, a z práce svých rukou žil nejen sám, ale živil i ty, kteří ho provázeli. Pán Ježíš nás přece učil modlit se o chléb vezdejší. Varuje však před tím, abychom hmotné, časné věci nepřeceňovali, abychom neupadli v úzkostlivou a chorobnou starostlivost, která nic nepomáhá a jen podrývá každou životní radost. Abychom jen honbou za chlebem neztratili z obzoru Boha a jeho péči. Abychom pro sobecké starosti nezapomněli na lásku bratrskou, na milosrdenství a pravdu. Starost o to, co budeš jíst, co pít a zda se v budoucnosti budeš mít do čeho obléknout, je pohanská starost /30–31/ „Otec váš nebeský ví, co potřebujete“ /32/. A při tom ukázal na kvítí polní, jež tak snadno hyne, a na ptactvo nebeské, jež je zcela bezmocné, a říká: Hle tak nepatrní tvorové, a přece jsou v Boží péči, a když se Bůh stará o takové nepatrné stvoření, jak by se nestaral o vás, o lidi. Vždyť vy každý jste mu drazí. Dražší, protože za vás zaplatil převelikou cenu i v Kristově smrti. A protože tolik vás miluje, proto smíte důvěřovat, že i váš dnešek i váš zítřek je v jeho rukou. A nejen to. Protože tvé dny jsou v jeho rukou, v rukou jeho lásky, ty smíš důvěřovat, že na tebe nenaloží víc, než uneseš, že tě neopustí ani zítra. Proto ať tě vede kteroukoliv cestou a s jakýmkoliv břemenem dnes, ať jsi nemocen či máš starost o děti, ať tě cokoliv bolí, nes to v důvěře, že on to změní v dobré.
V těchto slovech je veliké potěšení. Tak velké, že uvědomíme-li si je v plném rozsahu, až se nám zatají dech. Vždyť na světě je tolik lidí. A co jsem já v moři lidstva? Ne, rozumem to vůbec nemůžeme pochopit. To pochopíme jen vírou. Protože to je teprve víra, když na toto jeho slovo spolehneš a budeš hledat jeho království a spravedlnost především a na prvém místě, když budeš hledat vůli jeho a ne svou, když budeš usilovat o prospěch bližního a ne o svůj. Pak ti bude nejen dáno, ale i přidáno. To nejvzácnější v životě: pravá svoboda. Svoboda od strachu ze zítřka. A ty teprve pochopíš pravý smysl jeho zaslíbení: „Nebuďte starostliví o zítřek, neboť zítřek bude míti své starosti.“ A i v nich tě ponese. „Každý den má své trápení.“ A i v něm on tě nese. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (1962)