Mat. 6, 22–23
Podobenství o světle a oku není příliš jasné a mnozí vykladači si je různě vykládají. Jsou někteří, kteří je chápou jako obrazný výrok o tom, co říká přísloví: “Oko – do srdce okno“, že totiž u mnohého člověka už z jeho očí poznáme, co v něm je, v co doufá a věří. V naší školní čítance byla povídka, která se tuším jmenovala „Nejkrásnější oči.“ Několik chlapců se cestou ze školy začalo přít, které oči jsou nejkrásnější. Jeden tvrdil, že modré, druhý že hnědé, třetí že šedé – a ostatní se přidávali k té či oné straně. A nakonec nechali hlasovat i toho nejmenšího mezi nimi: “Co ty myslíš? Které oči jsou nejkrásnější?“ A on jim vážně řekl: „Nejkrásnější oči jsou oči naší maminky!“ Kdykoliv se do nich podívá, jsou tak krásné, tolik je v nich světla, lásky a dobroty, že nezná očí krásnějších. Snad měl pravdu. To jsou opravdu nejkrásnější oči, svítí-li z nich láska a touha se obětovat, dávat a nečekat na odměnu. Snad měl Pán Ježíš ve svém podobenství i toto na mysli. On přece viděl tolik tváří, zkřivených zlobou, nenávistí a krutostí. A tak snad chtěl posluchačům připomenout, že to, čím je naplněno srdce, se odráží i v lidském oku, v tváři. „Oko je lampou či světlem těla.“ Nevíme, co je vidět na naší tváři. To nám neukáže žádné zrcadlo. To vidí jen oči druhých. Kéž by opravdu na našich tvářích a na očích bylo vidět, že v našem srdci není temnota, zloba, nenávist, ale že v něm svítí Kristovo světlo, že v něm vládne láska, odpuštění, soucit a utrpení druhých, snášenlivost i ochota sloužit. Že naše oči jsou aspoň trochu takové, jako byly oči maminčiny!
Jenže někteří vykladači kladou důraz na onu duchovní část podobenství: „Je-li tvé oko prosté, je i tvé tělo světlé, je-li však tvé oko špatné, bude celé tvé tělo v temnotě.“ Někteří tedy soudí, že smysl podobenství není v tom, co je na očích vidět, ale v tom, na co své oči zaostřuješ, co v životě vidíš a jak život a vše, co je kolem tebe, vnímáš a přijímáš. V Praze měla velký úspěch výstava českého malíře z počátku našeho století, Antonína Slavíčka. Slavíček byl malíř, který měl velice těžký život a zemřel mlád a po utrpení, ale přes to, že na jeho životě ležel stín, obrazy, které maloval, vyvolávají jen radost. I takový obraz jako „Deštivý večer.“ Je to obraz pražské ulice na Letné, s kalužemi a stíny pospíchajících lidí, ale přesto vyvolává v divákovi radostné pocity. Je mnoho takových lidí. Mají v sobě jakési vnitřní světlo a svítí jím. Stýkat se s nimi působí radost. Jsou ovšem lidé, kteří všechno vidí jen jako temnými brýlemi. Jsou stále zamračení, mrzutí. Stále s něčím nespokojeni. O kde kom špatně smýšlí a od každého očekávají jen zlé. Jsou to vlastně nešťastní lidé. I sobě, i těm, kteří se s nimi musí stýkat anebo dokonce žít, působí jen trápení. A zvláště jejich stáří bývá smutné a osamělé. My nevíme, co tyto rozdíly mezi lidmi způsobuje, ale jedno víme, že opravdu věřící člověk nemůže být pesimista a škarohlíd. Nemůže být prostě proto, že ve všem a za vším vidí Boží ruku a že i při těžkých zkouškách se ptá, co Bůh od něho chce. To je právě požehnání víry. Pravda, i věřící člověk má chvíle, kdy do srdce vnikne temnota, pochybnosti, strach, nejistota. Zvlášť když se vzdalujeme světla Kristova tím, že nechodíme na bohoslužby nebo připustíme, aby se nám zdálo, že jiná světla září jasněji. Vždyť ve světě je mnoho všelijakých světel, jež září a lákají: světla moci, zábavy, hmotného prospěchu. Někdy se nám zdá, že září jasněji a tepleji, že je člověku při nich lépe, pohodlněji než při světle Kristově. A mnozí se těmito světly dají zlákat. Když je pak pozorujeme, vidíme, že se jim snad po hmotné stránce vede lépe, jenže je otázka, zda jsou pro to šťastnější, radostnější a zda je jejich život vnitřně bohatší. My víme, že nejsou, že taková světla jsou ve skutečnosti bludičky, jež nakonec člověka zavedou na cestu sobectví, tvrdosti a nelásky. Proto sem přicházíme, abychom se zde vystavovali záři Kristova světla. Čím horlivěji přicházíme a čím vnímavěji Slovo Boží přijímáme, tím jasněji Kristovo světlo v našem srdci svítí a přemáhá přirozené sobectví a vede k lásce, odpuštění a službě.
Je však možný ještě jeden výklad podobenství. Ukazuje, že ten, jehož nitro osvítilo Kristovo světlo, vidí mnohé věci ve světě, v církvi a v životě jinak. Tento výklad se opírá o třetí část podobenství, kde se mluví „o vnitřním světle.“ Kdo má „vnitřní světlo“, jež v jeho srdci zapálil Kristus, má pak jakési jiné oči. Takové oči měli např. pastýři, když přišli do Betléma. Viděli sice jen opuštěné, chudé dítě, pro něž nikde nebylo místa, ale oni v něm přece viděli Spasitele. Takové oči měli i učedníci, když opustili vše, co měli, a šli za ním, ačkoliv jim nemohl nic poskytnout, ani chleba ani přístřeší. A takové oči měl i onen pohanský setník pod křížem, když hleděl na ukřižovaného Krista a poznal v něm Spasitele. Věděl, že z toho bude mít jen nesnáze a škodu, že ztratí i místo setníka a velitele, ale nemohl jinak. Světlo Kristovo v jeho srdci zapálilo oheň a on očima víry viděl to, co kolem něho nikdo neviděl, že v tomto poníženém a tak potupně zabitém Kristu přichází Spasitel světla. A takové oči měli i všichni velcí svědkové víry, kteří se nenechali ničím zmást, ani chudobou, ani výsměchem, ani ponížením. Světlo Kristovo tak naplnilo jejich nitro, že žádná tma tam již místo neměla.
Jsou ještě mnohé jiné výklady tohoto podobenství, ale my se vraťme k tomu, čím jsme začali, o oné povídce, jež se ptá, čí oči jsou nejkrásnější. My bychom po tom, co jsme si řekli, odpověděli jinak: Nejkrásnější jsou oči, které se nejvíce obracejí k Pánu Ježíši, které se soustřeďují na jeho světlo, které je v sobě obrážejí. Oči, v nichž plane to vnitřní světlo, jež zapálil Kristus. Už to nejsou jen oči maminky, ale i oči naše, oči všech, nad nimiž ve křtu zazářilo světlo Kristovo. Světlo, jež tě chce provázet od nejútlejšího mládí, po všechny dny života a ozářit svým jasem a teplem tvé cesty, i tu nejposlednější – k hrobu a k vzkříšení. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (začátek roku 1962)